Dnes jsme měli v plánu prohlídku Dublinu.
Protože jsme byli upozorněni, že v centru Dublinu se téměř nedá zaparkovat, nechali jsme auto v penzionu a na Oliviinu radu jsme vyrazili na autobusovou zastávku, prý jen pět minut chůze. Autobus měl podle jízdního řádu jezdit každých deset minut.
Po patnácti minutách chůze nám už bylo jasné, že jsme zřejmě špatně odbočili – a potvrdila nám to i samotná Olive, která nás zahlédla na druhém konci vesnice cestou na nákup. Zastavila, naložila nás a odvezla na zastávku osobně.
Tam jsme tedy dorazili bezpečně. A čekali… a čekali… a čekali.
Po pětatřiceti minutách jsme si byli jistí, že jsme opravdu v Irsku – v zemi, která ani nemá ve slovníku ekvivalent španělského „mañana“, protože tak spěchavé slovo prostě nepotřebuje.
Nakonec jsme to vzdali, vrátili se do penzionu, nasedli do auta a vyrazili s ním do Dublinu sami. A tak začala naše krátká prohlídka města:
Four Courts
Navzdory všem pověstem o nemožnosti zaparkovat ve městě jsme bez problémů zaparkovali přímo před budovou – přece jen, Micra je Micra, a dva roky parkování v centru Prahy se taky hodily. Jediný problém byl, že parkovací automaty dovolovaly jen dvouhodinové parkování, takže jsme se museli každé dvě hodiny vracet a přihazovat další mince.
Info: Four Courts (Soudní dvory) dostaly jméno podle historického irského soudního systému se čtyřmi „dvory“, z nichž každý měl vlastní část budovy a samostatný vchod. Budovu postavil v 18. století architekt James Gandon. Během občanské války na začátku 20. století byla těžce poškozena a později kompletně obnovena.
Temple Bar, Ha’penny Bridge
Pokračovali jsme podél řeky až k prvnímu mostu, kterým jsme přešli na druhou stranu – do čtvrti Temple Bar. Ta je známá množstvím malých obchůdků a barů, a tak jsem neodolal a dal si své první točené pivo Guinness v Irsku.
Nevím, jestli to bylo atmosférou starého, tmavého, typicky ostrovního baru s místními štamgasty, kteří si povídali tím zpěvným irským způsobem, ale byl to úplně jiný zážitek než doma. Fantazie. Venku na ulici jsme minuli prvního pouličního muzikanta a pokračovali dál po slavné ulici.
Info: Temple Bar bývala dříve čtvrť plná nevěstinců a řemeslných dílen, především hodinářů. Po válce oblast upadla a v 70. letech všechny pozemky koupil místní dopravní podnik, který tu chtěl vybudovat autobusové depo. Protože se ale stavební povolení zdržovala, podnik pronajal staré budovy mladým lidem, kteří si tu zřídili umělecké dílny, butiky a obchody s hudbou a knihami.
Dnes to ale vypadá, že umění ustoupilo desítkám barů, aby měli turisté důvod říct, že se „opili v Chrámovém baru“.
Přešli jsme kolem Ha’penny Bridge, poměrně nenápadného kovového mostu, který dostal jméno podle toho, že se na jeho údržbu kdysi vybíralo mýto půl penny. Pokračovali jsme dál v procházce městem.
Trinity College
Šli jsme kolem budovy bývalého parlamentu, dnes sídla Národní banky Irska, která je krásným příkladem klasicistní architektury – tedy stylu, kdy budovy vypadají jako trochu modernější řecké chrámy. Odtud jsme se dostali k univerzitě Trinity College. Před jejími branami jsme viděli asi nejoriginálnější pouliční hudebnici, jakou si člověk umí představit. Hrála na harfu.
Info: V areálu univerzity stojí socha „Sphere within Sphere“ od A. Pomodora. V univerzitní knihovně se uchovává slavná Book of Kells – přepis čtyř evangelií s doprovodným textem v keltském jazyce. Protože je kniha mimořádně cenná, každý den jsou vystavené jiné dvě stránky, aby se zachovala co nejlépe. Spolu s ní je zde vystavena také nejstarší irská harfa a originál listiny, kterou byla vyhlášena samostatnost Irské republiky.
Nás ale nejvíc zajímala samotná knihovna. Škoda jen, že se v ní nesmí fotografovat – takže jsme si mohli vyfotit jen zvonici na nádvoří, která nás zaujala nejvíc.
Po doplnění parkovacích lístků jsme se vydali jiným směrem – ke kostelům. Jen pár set metrů od řeky Liffey leží nejstarší dublinská budova – kostel Christ Church.
Christ Church
Info: Kostel, který se oficiálně jmenuje Church of the Holy Trinity (Kostel Nejsvětější Trojice), byl původně postaven už v 11. století jako vikingský chrám. Ve 12. století byl přestavěn a jeho dnešní podoba pochází z 18. století. Uvnitř se nachází výstava stříbrných předmětů z dublinských kostelů.
Protože jsme věděli, že v Irsku na nás čekají desítky podobných kostelů, do kterých se navíc platí vstupné kolem 12 eur, spokojili jsme se s pohledem zvenku a s prohlídkou původních základů. Mimochodem – pokud se chcete jít do kostela jen pomodlit, stačí to říct dobrovolníkovi u vchodu a vstupné byste platit neměli.
Od Christ Church, který byl považován za „kostel bohatých a snobů“, jsme se přesunuli ke „lidovému“ kostelu svatého Patrika, stojícímu na pěkném náměstí.
Katedrála sv. Patrika
Info: Kostel byl prý postaven vedle studny, u které sv. Patrik křtil. První verze byla dřevěná, ale už ve 12. století vznikla kamenná stavba, která zhruba odpovídá dnešní podobě. Bohužel zrovna nebylo otevřeno, takže jsme se nedostali dovnitř a neviděli hrobku Jonathana Swifta, slavného autora Gulliverových cest, který byl v 18. století děkanem tohoto kostela.
Byla škoda, že jsme neměli na Dublin víc času, takže jsme nestihli mnoho zajímavých míst – hrad, muzeum Guinness nebo další památky. Snad někdy příště…
Malahide
Po návratu z Dublinu jsme se ještě jeli podívat na „náš domácí hrad“ – Malahide. A jak už jsme si ten den zvykli – byl zavřený. Tak jsme si alespoň prošli okolí a navštívili nedaleké „centrum šikovných rukou“ (obchůdky s řemeslnými výrobky). V zahradě jsme mimochodem objevili kvetoucí rozmarýn, což jsme do té doby nikdy neviděli.
Info: Hrad byl postaven ve 12. století a až do roku 1975 ho vlastnila rodina Talbotů. Odtud po snídani vyjíždělo 14 Talbotových bratranců do bitvy u Boyne (1690) – a ani jeden z nich se nevrátil. Uvnitř hradu se nachází jediný zachovaný středověký dubový „Velký sál“ s bohatou sbírkou rodinných portrétů. Hrad je obklopen více než 100 hektary parků a zahrad, které navrhl lord Milo Talbot z Malahide v letech 1948–1973. Roste tu přes 5000 druhů stromů a keřů.
Příště už se vydáme mimo Dublin.
