Irsko. Okružní cesta. Jet, nebo nejet?
To je otázka, o které jsme doma debatovali už hrozně dlouho.
Ano, jsou tam nádherné hrady a zříceniny!
Ne, když bude pořád pršet, tak si je stejně neužijeme!
Ale právě díky tomu, že tam často prší, je tam tisíc odstínů zelené!
A prý jsou tam veselí lidé!
Jasně, ale určitě jen proto, že tam každý pije jako duha!
Prý jsou strašně milí a ochotní!
No jistě – budou nás oslovovat úplně cizí lidé, to nesnáším!
A tak dál, a tak dál…
Nakonec jsme ale přece jen rozťali gordický uzel všech pro a proti tím, že jsme si řekli, že si tenhle pobyt navzájem darujeme jako vánoční dárek – a uvidíme, kdo má pravdu. Předpokládali jsme, že pár dní bude stačit, abychom naším tempem frenetických japonských turistů zvládli aspoň ty nejznámější památky a přírodní krásy ve více než polovině ostrova.
Původně jsme plánovali, že pojedeme vlastním autem k pobřeží a do Irska se dostaneme trajektem z Cherbourgu. Jenže po zjištění cen trajektu (250–350 €), výpočtu cesty s nutným ubytováním (dalších cca 350 €) a srovnání s letenkou (100 €) plus půjčením auta v Irsku (250–350 €) znovu zvítězila naše oblíbená nízkonákladovka. Poznámka: Ceny jsou z roku 2008.
Zde jsou orientační aktuální ceny trajektu z Cherbourg (Francie) do Irska (např. Rosslare nebo Dublin) pro osobu i s autem:
Zde jsou ceny 2025:
- Trasa Cherbourg → Rosslare: Ceny pro pěší cestující začínají kolem ~ €70.
- U téže trasy pro auto + řidiče: některé nabídky začínají kolem ~ £265 (≈ €300) za jednosměrnou cestu autem a řidičem.
- Trasa Cherbourg → Dublin: Pro auto + cestující bývají průměrné ceny kolem ~ €500-€600 nebo více, v závislosti na čase, typu vozidla a době rezervace.
A tím začala moje oblíbená fáze – plánování a vylepšování plánů. No, každý má nějakou úchylku… 😉
Začal jsem tedy hledat informace o Irsku a podle nich odhadovat, kolik dní budeme potřebovat.
Počet dní se ale pěkně rozrůstal – nakonec jsem se dostal na 14 dní, a to jsme museli úplně vynechat severní část ostrova, kterou snad navštívíme někdy jindy.
Řekli jsme si, že dva týdny hektického pobíhání bude víc než dost – tehdy (v roce 2008) to opravdu platilo.
Podle vytištěných a následně naprosto nepřehledně počmáraných map jsme zjistili, že nejlepší bude použít tři základny pro výlety do okolí a mezi nimi navštěvovat další plánovaná místa. Po deseti verzích plánu jsme byli konečně oba spokojení a mohli se vrhnout na hledání ubytování. Po dlouhém vybírání jsme našli ideální B&B (Bed & Breakfast) v okolí Dublinu, Kenmare a Galway – všechny tři mohu po zkušenosti jen doporučit.
Po všech těch plánovačkách a rezervacích jsme několik měsíců prožívali natěšené čekání – a pak už jsme letěli. Po přistání jsme zaplatili půjčení auta a odvezli nás na parkoviště, kde jsme si ho měli vyzvednout – pro půjčovnu je to levnější než mít prostory přímo na letišti. Už během odvozu jsem zjistil, že všechny mé obavy z opačného řízení byly naprosto oprávněné – každou chvíli jsem se podvědomě děsil, jak všichni ti šílenci jedou „v protisměru“, a já, sedící na místě řidiče bez volantu i bez brzdy, to nemůžu nijak zastavit!
To nejhorší ale přišlo, když jsme si konečně vyzvedli klíče od auta. Samozřejmě jsem automaticky otevřel dveře na straně spolujezdce – a po „pikosekundě“ zmatku jsem to zachránil tím, že jsem dělal galantního a otevíral dveře své přítelkyni. Po nasazení a desetiminutovém tréninku „nasucho“ jsem si řekl, že nejlepší bude rovnou skočit do vody. Aspoň že pedály byly tak, jak jsem zvyklý – to bylo jedno z mála příjemných zjištění. Nastartoval jsem, rozjel se a vyjel z parkoviště…
Měli jsme Nissan Micra, a každý, kdo zná moje rozměry, by si mohl myslet, že se do tak malého auta musím soukat lžící na boty a že při vystupování někde uvíznu. Ale opak byl pravdou – byl jsem příjemně překvapený vnitřním prostorem. Jen jsem si vždycky před vystoupením raději odpoutal pás – riskovat převrácení auta jsem nehodlal 😉
Po hororové jízdě na předměstí Malahide jsem se zoufale snažil jet proti vlastním instinktům v „opačném“ pruhu, stejně jako všichni ti šílenci, a těšil jsem se z každé chvíle, kdy jsem se mohl aspoň na chvíli zařadit do „normálního“ pruhu. Na dálnici to bylo o něco lepší – mohl jsem se držet vpravo a cítit se trochu normálně. Po deseti kilometrech od parkoviště jsem se konečně přestal snažit řadit na dveřích a dorazili jsme k penzionu.
Domácí paní Olive nás přivítala krásnou zpěvnou irskou angličtinou, a já – zvyklý na suchou, nevzrušenou slovensko-oxfordskou výslovnost – jsem měl nejdřív problém vůbec pochytit, o čem mluví. Po krátkém zdvořilostním rozhovoru jsme konečně zapadli do pokoje a zabořili nosy do postele.
Skvělá věc na ubytování typu Bed & Breakfast je právě ta druhá část názvu – breakfast. Člověk nemusí hned ráno běhat po obchodě pro pečivo a přemýšlet, co si dá. A irské snídaně – to je královská kalorická bomba, ideální základ pro den plný běhání po památkách.
Z prosklené šestiúhelníkové jídelny jsme si užívali výhled na pečlivě upravenou zahradu zalitou ranním sluncem, popíjeli čerstvě vymačkaný pomerančový džus, čaj s mlékem a z kuchyně se k nám linula vůně opečené slaniny.
A samotné snídaně? Nezklamaly: grilovaná uzená slanina (vlastně téměř bez tuku), opečené houby, bílý a černý pudding (naše jitrnice a jelita), opečené párky, volské oko, horký toast a tmavý domácí sodový chléb s máslem. Další možnosti? Míchaná vejce s uzeným lososem, kaše porridge, dokonalý hořký pomerančový džem… Krásný začátek dne – vydržel by i dřevorubci až do večera.
Z prosklené šestiúhelníkové jídelny jsme si užívali výhled na pečlivě upravenou zahradu zalitou ranním sluncem, popíjeli čerstvě vymačkaný pomerančový džus, čaj s mlékem a z kuchyně se k nám linula vůně opečené slaniny.
A samotné snídaně? Nezklamaly: grilovaná uzená slanina (vlastně téměř bez tuku), opečené houby, bílý a černý pudding (naše jitrnice a jelita), opečené párky, volské oko, horký toast a tmavý domácí sodový chléb s máslem. Další možnosti? Míchaná vejce s uzeným lososem, kaše porridge, dokonalý hořký pomerančový džem… Krásný začátek dne – vydržel by i dřevorubci až do večera.